Z Karlových Varů na gauč: Jak Češi vybírají, co on-line sledovat v moři zábavy?
Ve Varech nejedou pořád jen bary, večírky a občas filmy, ale někdy i zajímavé debaty. Na jedné jsem byl, věnovala se ekonomice pozornosti ve vztahu k VOD (video on demand) platformám. Zkrátka jak si dnes lidé vybírají, čemu věnují svou přelétavou pozornost ve světě přehlceném nabídkou zábavy.
Jak se Češi chovají na síti, co konzumují, jak sledují videa, filmy a pořady on-line? A jak si mohou streamovací služby diváky udržet? Jak to uchopit marketingově, jak oslovit různé cílové skupiny, jak z toho udělat ekonomicky funkční stroj. A taky co chce spotřebitel, co ho baví, jak se to zjišťuje. Jak to mentálně zvládá v tom v informačním kaleidoskopu událostí a nekonečném moři zábavy? Jak ho bavit, ale zároveň ho neubavit k smrti?
Každý to asi zná, chcete se podívat večer na nějaký film. Začnete zběsile klikat a zoufale hledat, jestli něco najdete na Netflixu, HBO, Voyo, Disney, i-vysílání ČT, nebo si dáte něco artovějšího na KVIFF.TV. Mnohdy člověk nenajde nic a trochu zklamaně usíná. Naštvaný. Proč si to všechno vlastně předplácím?
Ale tato debata o získání pozornosti má širší platnost. Platí nejen pro filmy, ale pro celý marketing čehokoliv - filmů, značek, médií i politiků. Nekonečná nabídka na jedné straně a naše velmi omezená pozornost, o kterou se perou všichni.
Ministr Jurečka navrhl poměrně zásadní reformu sociálních dávek. Reforma je ambiciózní, mnohé její části jdou dobrým směrem a má smysl nad ní vést informovanou diskusi. Nová superdávka státní sociální pomoci má čtyři současné spojit do dávky jedné. Má zjednodušit administrativu, lépe podporu zacílit, omezit nárok na dávky majetným a vysokopříjmovým domácnostem, zvýšit motivaci pracovat u nízkopříjmových domácností.
David Ondráčka: Jurečkova reforma dávek. Ambiciózní posun, nebo nepřipravená změna?
Názory
Filmová branže
Na jedné straně máme nabídku zábavy, která nemá žádné hranice, na druhé straně jasně limitovanou pozornost. A o ni se rve čím dál tím víc hráčů. Lidi chodí na streamovací služby, protože tam není reklama, můžou se dívat na celý seriál najednou, vidí něco dřív, nebo vidí film, který jim na festivalu nebo v kině utekl. A můžou si to pustit kdykoli a kdekoli.
Ale konkurence je velmi tvrdá. Nestačí platícího klienta jen získat, ale udržet ho. Kanály zkoumají touhy diváka - tu po původní české tvorbě, jindy po blockbusterech, jindy po nezávislých filmech. A jedou to všichni, velké platformy, soukromé a veřejnorávní televize i kolekce pro specifičtější půblikum. Všichni hledají onen svatý grál, jak se odlišit, jak pozornost přitáhnout, jak svou bublinu nafouknout nebo ještě lépe překročit. A je to docela věda.
Může vzniknout jedna superplatforma filmů?
V hudbě mám Spotify - aplikaci, která se prosadila globálně, dokázala uzavřít s velkými studii obchodní dohody. Většina lidí konzumuje písničky přes tuto aplikaci, a ona dělí zisky dál, studiím i tvůrcům. Může vzniknout něco takového u filmů, seriálů a videí? Na této debatě ve Varech padaly názory, že se zatím zdá, že pro to ještě neuzrála doba. Velká studia a velcí hráči se ještě nedomluvili. Ale stát se to v budoucnu může. Diváci by to asi ocenili, mít to pod jednou střechou.
Ale samozřejmě i tak jde hodně o ty algoritmy, které vybírají a nabízí člověku, na co by se asi tak mohl mít chuť podívat, protože něco podobného viděl dřív. Jestli ty algoritmy dokáží třeba i vzdělávat, nabízet obsah, který není jednostranný, ale barevnější. Do nich dnes veřejnost, ale ani marketéři nevidí, je hodně složité s tím pracovat.
Jezdím teď občas pracovně do Bosny a jsem přesvědčen, že země západního Balkánu patří do EU. Je to v jejich, ale i v našem strategickém zájmu. Doufám, že EU najde politickou odvahu a přijde s jasným a rychlým časovým plánem. Upřímně, když jsme před lety vzali málo připravené Rumunsko a Bulharsko, proč bychom neměli vzít už dnes lépe připravené země bývalé Jugoslávie.
David Ondráčka: Západní Balkán patří do Evropské unie, je to v našem zájmu
Názory
Boj o pozornost se vede všude - ve filmu, marketingu i politice
Pozornost je velmi omezený, vzácný zdroj, o který se vede bitva všude. Být v něčem dobrý už dnes vůbec nestačí. Musíte to umět prodat, strhnout pozornost, vzbouzet emoce, být zapamatovatelný. Jít na hranu, ukázat nějakou šílenost, která na chvíli zaujme. Logicky to znamená pořád přidávat, riskovat, jít do extrému, ukázat své soukromí, ukazovat se v běžných životních situacích.
To samozřejmě v mnoha branžích vede nakonec k nevyhnutelné trapnosti a ztrátě důstojnosti. Když vidíte křepčit třeba stárnoucí politiky na Tik-toku, každého asi poleje stud i za ně. Ale jak najít tu hranu, kdy to ještě není úplně trapné a pozornost to přesto získává?
Politika je o pozornosti, o schopnosti zaujmout, být výrazný, zapanatovatelný. Dramaticky roste význam vlastní sebeprezentace - kdo to umí říct nebo natočit stručně a vtipně, ten vyhrává volby. A nemusí reálně dělat vůbec nic, youtuber premiérem. Proto sociální sítě mají takový vliv, jejich byznys model je postavený na ekonomice pozorností. Nepříjemné ale je, že se tím silně rozjíždí vazba mezi skutečnou prací a její prezentací. Měli bychom nad tím přemýšlet i jako spotřebitelé a voliči. Aby nás nakonec neubavili k smrti.
