Britští konzervativci nad propastí? Zdecimovaná strana hledá lídra i směr
Britská Konzervativní strana utrpěla ve čtvrtečních parlamentních volbách velký debakl. Nyní je v bezprecedentní krizi. Konzervativce čeká volba nového lídra, což bude ve ztenčeném poslaneckém klubu bez mnoha známých tváří nelehký úkol. Trnitá cesta za znovunabytím důvěry tím však teprve začíná.
Konzervativní strana drtivě prohrála parlamentní volby. Přestože nedošlo na nejextrémnější verze předvolebních průzkumů, v novém parlamentu budou konzervativci mít jen 121 ze 650 poslanců, což je nejméně v dějinách strany datujících se oficiálně od třicátých let 19. století. Dosud nejhorší porážku znamenalo vítězství Tonyho Blaira v roce 1997, John Major však tehdy dovedl stranu alespoň k 165 mandátům. Než se vrátila do vlády, trvalo to čtrnáct let.
Jedek klasický bonmot tvrdí, že Spojené království je konzervativní zemí, která jen občas volí labouristy. Konzervativci bývali dlouhodobě považováni za uskupení schopné vládnout. To minimálně několik let platit nebude. Nebylo by nic katastrofálního na samotné prohře, po čtrnácti letech bývají vládní partaje unavené a mnohdy i rozhádané. Ostatně i změna zapadá do poměrně pravidelného vzorce střídání hlavních stran u vlády.
Problémem je, že konzervativci ztratili onu auru politických profesionálů neustále připravených obsadit ministerstva. Voliči si na nich skutečně vylili zlost. Data naznačují, že část hlasů nebyla ani tak pro Keira Starmera a jeho labouristy, ale spíše pro potrestání konzervativcům, kteří v posledních letech kupili jeden skandál za druhým a zemi nijak zvlášť neposouvali.
Po prohraných evropských volbách a nečekanému vyhlášení parlamentních voleb se francouzské trhy otřásly. Nyní se ale zdá, že situace je oproti prvnímu kolu hlasování o poznání uvolněnější. Firmy totiž mají po oznámení spolupráce levice a centristů alespoň několik indicií, že by po víkendu nemuselo dojít k úplně nejděsivějším scénářům.
Karel Pučelík: Taktizování proti Le Penové trhy uklidňuje
Politika
Ztráta důvěry i značky
Konzervativce čekají klíčové roky. Myslím, že není třeba předbíhat a odsuzovat stranu k zániku, i když ani to vyloučit nelze, nemáme k dispozici žádný precedent, který by mohl napovědět. Přece 121 poslanců není zas tak málo, pro ilustraci - třetí Liberální demokraté dokázali z několika jednotek křesel poskočit na sedm desítek s mnohem menším mediálním i jiným prostorem.
Jestli se má ovšem strana stát opět relevantní silou a jednou se vrátit do vlády, bude třeba reforem. Bude se muset najít nějaký sjednocující prvek a program, který by byl pro voliče atraktivní. Nyní je politickou stranou minulosti. Paradoxní je, že konzervativní politici toto všechno věděli už nejméně necelé dva roky, po které v průzkumech pravidelně přesvědčivě prohrávali. Nic s tím ale neudělali, spíše odevzdaně čekali na nevyhnutelnou porážku.
Šance na změnu kurzu se čas od času objevovali, koneckonců v krátké době hned dvakrát vybírali nového lídra. Všichni ale víme, jak to vypadalo - nedůvěryhodného Borise Johnsona nahradila Liz Trussová s katastrofálním programem a tu pak Rishi Sunak. Tehdy kandidovali i více středoví kandidáti, například Penny Mordauntová, ale ani Sunak nepůsobil jako úplně zahozená šance. Z technokrata se ale stal slabý lídr, kterému jde spíše o hlasy než o nějakou konkrétnější vizi. A co víc, Sunak byl videlně vlažným premiérem, který se s funkcí nikdy nesžil.
Rishi Sunak ihned po volbách oznámil rezignaci na post stranického lídra, zůstane ale, než se vybere jeho nástupce. Volba to nebude jednoduchá, protože poslanecký klub citelně prořídl, svá místa neuhájili ani někteří dosavadní ministři a známé postavy včetně expremiérky Liz Trussové. Bude i třeba změnit pravidla volby, protože dosud musel potenciální kandidát nasbírat minimálně stovku poslaneckých nominací, což v nynějším složení nedává smysl. Navíc třeba David Cameron varuje před příliš rychlou volbou.
Britové jdou konečně volit. Očekává se, že po 14 letech konzervativci prohrají a k moci se vrátí Labouristé. Někteří odborníci pak očekávají dokonce drtivou porážku stávající vládní strany. Tu na sebe bude muset vzít premiér Rishi Sunak a jistě tak i učiní. Ale vedení konzervativců by se vzdávat neměl, protože tato porážka nebude jeho. Nebo alespoň ne pouze jeho.
Stanislav Šulc: Sunak projede volby spektakulárně. Přesto by měl zůstat v čele konzervativců
Názory
O kom se hovoří?
V novém parlamentu zároveň nezasednou ani politici, o kterých se hovořilo jako o favoritech příští volby. Například umírněná Penny Mordauntová, která byla v posledním souboji o funkci lídra třetí, nebo ministr obrany Grant Shapps. Jen těsně křeslo uhájil exministr financí Jeremy Hunt, který nejspíš bude mít v příštích dnech velký vliv.
V médiích koluje několik jmen, která do nového parlamentu také pronikla. Z těch více středových poslanců jsou to třeba exministr bezpečnosti s českými kořeny Tom Tugendhat, bývalý šéf diplomacie James Cleverly či poměrně málo známá Victorie Atkinsová, která měla ve vládě na starosti zdravotnictví. Z konzervativnějšího tábora je to třeba tvrdě pravicová Suella Bravemanová, Kemi Badenochová či ministryně vnitra z Johnsonovy éry Pritti Patelová či ideologický bojovník Robert Jenrick.
Stále je tu i varianta, že se konzervativce pokusí převzít Nigel Farage, který se na osmý pokus stal poslancem. Jeho strana Reform UK sice získala jen čtyři křesla, ale v mnohých obvodech získala signifikantní počet hlasů. Zatím se však zdá, že si přední konzervativci uvědomují, že volby se vyhrávají ze středu, nikoliv z extrémních pozic.
