Karel Pučelík: Euroatlantické partnerství nebo nepřátelství? Trump od začátku nehraje podle pravidel
Politici v evropských metropolích jako na trní vyčkávají, zda na někoho z nich Spojené státy nevytáhnou s armádou. To je trochu jiný model euroatlantického „partnerství“, než na který jsme byli dosud zvyklí. Jak se říká, kdo potřebuje nepřátele, když tohle jsou jeho spojenci? Evropa si musí vybrat, na které straně stojí.
Prezidentství Donalda Trumpa ještě pořádně ani nezačalo, a už se začínají měnit dlouhodobě zažité jistoty. Když se podíváme na politické dění v evropských hlavních městech, vypadá to, že k Rusku a Číně přibyl Evropské unii ještě další konkurent a v mnohých ohledech i hrozba. Joeu Bidenovi se nedá upřít, že byl velmi předvídatelným partnerem pro Evropu a ctil euroatlantické vazby. To se o Donaldu Trumpovi říct nedá.
Nejlépe je to vidět na příkladu diskuse kolem stále ještě dánského Grónska, které by Donald Trump rád ukořistil pro Spojené státy, a nevyloučil, že k tomu použije sílu. Zpočátku to bylo pro evropské politiky k smíchu, i dánský ministr zahraničí nebral výhružky příliš vážně, ale nyní už jsou prý v Kodani zděšeni. A nejen tam. Třičtvrtěhodinový telefonát mezi Trumpem a dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou byl prý dostatečným ujištěním.
Trumpovské pojetí zahraniční politiky není založeno na spolupráci, ale je ryze transakční. Je tak hrou s nulovým součtem, kdy úspěch jednoho znamená neúspěch druhého. Silnější bere vše. Nejenže je tento přístup nebezpečný, ale je také nevýhodný – pro svět i USA. Merkantilistické smýšlení patří do učebnic historie, ne do současné vrcholové politiky. Jednoduše řečeno – pokud by právo silnějšího zahraniční politice a mezinárodním obchodě fungovalo lépe než spolupráce, jistě by od něj západní mocnosti v průběhu minulého století neupustili. Nebo snad mezinárodní smlouvy a společné projekty vznikají jen proto, že se máme tolik rádi?
Navíc části světa, kde se stále hraje „na sílu“, jako Rusko nebo Čína, nepatří mezi místa, kde bychom chtěli žít a ani ekonomice, myšleno životní úrovni běžných lidí, se v nich opravdu nedaří.
Evropská centrální banka vytváří tlak na ČNB, aby upustila od začlenění bitcoinu do svých devizových rezerv. Šéfka ECB Christine Lagardeová na tiskové konferenci prohlásila, že je přesvědčena, že bitcoin nevstoupí do rezerv kterékoli země EU, tedy nejen eurozóny.
„Měna zločinců“. Lagardeová tlačí na ČNB, aby nezahrnovala bitcoin do svých devizových rezerv
Money
Sjednocená Evropa
Dánové se ani teď nevzdávají. Premiérka Frederiksenová v posledních dnech objížděla evropské metropole, aby se ujistila, že ji její nejdůležitější spojenci ve sporu podrží. „Je třeba respektovat území a svrchovanost států. To je naprosto zásadní kámen mezinárodního světového řádu, který jsme vybudovali po druhé světové válce, “ řekla podle magazínu Politico. A evidentně v Bruselu, Paříži a Berlíně pochodila dobře.
Jedno se však Trumpovi povedlo. Evropským lídrům snad začíná docházet, že pokud chtějí výše popsaný řád udržet, tak je to nyní na nich samotných. Trumpovy výhružky jsou za čárou, a od samého začátku si je Evropa nesmí nechat líbit. Jak uvedl končící kancléř Olaf Scholz: „Nedotknutelnost hranic je základním principem mezinárodního práva. Rusko tuto zásadu porušilo svou invazí na Ukrajinu, čímž zároveň položilo sekeru na mírový řád v Evropě. Tato zásada musí platit pro všechny.“
Ideálně tato eskapáda skončí cenným poučením, že nelze spoléhat výhradně na jednoho partnera, a možným scénářem pro další řadu dánského seriálu Borgen. Ale může se také stát, že mezinárodní politika, jak ji známe, zajde na úbytě. Třeba s Joem Bidenem odejde i stav, kdy Evropa se Severní Amerikou tvořily pilíře svobodného světa. Evropští lídři však ani v této nové realitě nemohou přistoupit na návrat velmocenské politiky, když velcí hráči rozhodují o osudu těch menších.
V tomto případě si Grónsko musí samo rozhodnout, jaká je jeho budoucnost. A to bez Trumpa a ideálně i bez Dánska – i když to jim k rozhodnutí dává poměrně férové podmínky. Gróňané v tom mají jasno, nechtějí být Američany, což stvrdil i nedávný průzkum, podle kterého se k USA nechce připojit 85 procent obyvatel ostrova. Dlouhodobě autonomní ostrov směřuje k nezávislosti.
Pro kompletní obrázek je však třeba dodat, že ne všichni evropští lídři tento „vibe“ sdílí. Mnozí se pokoušejí si Trumpa naklonit, přičemž není třeba se koukat na východ, ale postačí se podívat směrem na Řím. Kdo také ví, jaká bude za pár měsíců situace ve Vídni a Berlíně.
Od zvolení nového amerického prezidenta jsme se dočkali jeho několika silných výroků, které souvisejí s ropným sektorem. Během své inaugurační řeči zopakoval svůj politický slogan „Drill, baby, drill“ a tím dal jasně najevo, že jeho slova z předvolební kampaně nebyla pouhou vábničkou na voliče. Čeho chce tedy Trump v rovném sektoru dosáhnout?
Jiří Tyleček: Čeho chce Trump dosáhnout v ropném sektoru?
Názory
Pravice tleská státním zásahům
Velice pozoruhodná je pozice českých představitelů. Došlo totiž k podivnému přeskupení, které se jen tak nevidí. Volba Donalda Trumpa si totiž vysloužila vřelé sympatie v ODS, ANO a dokonce i komunistů. Antisytémoví komunisté nepřekvapili, ti zatleskají všemu, co alespoň trochu rozbije nenáviděný mainstream. Že Trumpova politika s jejich programem nekoresponduje? To nevadí, o konkrétné politiky jim nikdy moc nešlo, hlavně se ve volbách někam dostat.
Podivuhodná je však pozice české pravice, která si zvolení „pravicového“ Trumpa pochvaluje. Především zrušení klimatické politiky ji hodně potěšilo. Vypovídá to však o tom, že mnozí čeští politici nemají příliš ponětí o tom, co je vlastně pravicové a konzervativní. Už vrchní konzervativní teoretik Edmund Burke nebo konzervativní historický Guru Niall Ferguson tvrdili, že starost o životní prostředí je konzervativní hodnotou.
Klimatické politiky sice budou trochu bolet, ale do budoucna jsou to investice. Pokud výrazně stoupne teplota nebo hladina moře, bude to znamenat miliardové náklady navíc, o lidských životech ani nemluvě. A pokud to necháme zajít tak daleko, že klima zničí naši ekonomiku, budou se nám o nákladech na Green Deal jen zdát.
Prevence je pravicová záležitost, o tom žádná. Tady jde spíš o to, jestli věříme tomu, že je na tom klima opravdu tak špatně. Otázka v konečném důsledku zní, zda důvěřujeme vědcům. Netřeba říkat, že je jistější věřit více vědcům než politikům…
Trump také chystá protekcionistickou politiku, jakou demokratický svět už dlouho neviděl. Doslova ohňostroj státních zásahů. Proč, prosím vás, něčemu takovému pravičák tleská? Vždycky jsem žil v tom, že pravicově smýšlející člověk chce především co nejsvobodnější a co možná nejvíce otevřenou ekonomiku a mezinárodní obchod.
Trumpova politika ve výsledku vede k rozdrobení a dezintegraci světa, což je přesně to, o co se snaží třeba Putinovo Rusko. Vnášet neklid, podporovat antisystémová hnutí, financovat propagandu a dezinformace. Sice to dělají jinak, ale výsledek je podobný. Když rozdrobuje Putin, je to špatně, když však rozdrobuje Trump, tak je to v pořádku? Všímejme si, kteří politici pracují s takto flexibilním metrem.
