Karel Pučelík: Keir Starmer při první příležitosti udeřil na levicovou rebelii. Jeho přísnost je však zbytečná
Obavy kritiků, že po nástupu labouristů nastane levicová smršť, se v prvních týdnech nepotvrdila. Naopak, malou levicovou rebelii premiér Starmer potlačil s nebývalou tvrdostí. Šlo přitom o zachování katastrofální politiky konzervativců, o jejíž pokračování nikdo nestojí.
Sotva se rozjela práce nového parlamentu, Labouristická strana už musí řešit první vážnější problém. Nový premiér Keir Starmer překvapil kolegy i komentátory nečekanou tvrdostí k hrstce rebelujících poslanců, kteří se rozhodli hlasovat proti vládě.
Karel III. minulý týden oficiálně spustil práci parlamentu a přečetl vládou připravený text programu „jeho“ nového kabinetu. Není překvapující, co v něm bylo, ale spíše to, co v něm nebylo. Neobsahoval totiž závazek ke zrušení limitu daňových zvýhodnění pro rodiny s třemi a více dětmi. Není vyloučeno, že k tomu v průběhu volebního období dojde, ale v dohledné době to kabinet v plánu nemá. Stálo by to totiž dost peněz, což by mohlo ohrozit dojem rozpočtově odpovědné vlády.
Dlouholetý lidovecký poslanec Ondřej Benešík se na Twitteru pustil do britského velvyslance kvůli poslankyni skládající slib Králi na Korán. Ať už se jedná o neznalosti nebo urážku, ani jedno není hodno funkce šéfa sněmovního výboru pro evropské záležitosti, kterou zastává. A hrubé chování a vyhrožování novinářce už vůbec ne.
Karel Pučelík: Lidovci a sociální sítě. Tentokrát to odnesl britský velvyslanec a britští muslimové
Názory
Vidle do toho ovšem v pondělí hodila Skotská národní strana, která návrh na zrušení limitu předložila parlamentu. Většina labouristů hlasovala proti, zhruba čtyři desítky poslanců se zdržely, ale sedmička reprezentantů levicového křídla se rozhodla hlasovat se skotskými nacionalisty, Liberálními demokraty a Zelenými a Reform UK. Keir Starmer s rebely neměl žádnou trpělivost, okamžitě je ze stranického klubu minimálně na půl roku vyloučil.
Jedním ze sedmi byl i někdejší vlivný člen strany, stínový ministr financí z éry Jeremyho Corbyna, John O´Donnel. „Nerad hlasuji pro pozměňovací návrhy jiných stran, ale následuji příkladu Keira Starmera, který řekl, že je důležitější země než strana,“ řekl s jistou ironií ke svému kroku.
Limit, o který nikdo nestojí
Ironické je také to, že s limitem v Labouristické straně vlastně nikdo nesouhlasí a její členové ho tvrdě kritizovali. Zavedla ho v roce 2017 konzervativní vláda v rámci úsporných opatření Davida Camerona a tehdejšího šéfa státní kasy George Osbornea. Důvodně se tedy očekávalo, že labouristická vláda tuto politiku rychle zruší, což by ale rozpočet stálo až 3,6 miliardy liber ročně.
Nový labouristický premiér Británie Keir Starmer po prvním zasedání nové vlády zopakoval svůj příslib nového způsobu vládnutí, který staví zájmy země před zájmy strany.
Nový britský premiér Starmer: Služba národu je hlavní prioritou
Politika
Limit kritizují i charity podporující děti a odborníci na sociální politiku jako „nejhorší politiku sociálního zabezpečení vůbec“. Zvláště v době, kdy je chudobou ohrožený historicky rekordní počet britských dětí, je to nelogický přístup. Pro info – o zvýhodnění přicházejí rodiče zhruba milionu a půl dětí. Kdyby se pravidlo zrušilo, prý by si mohlo ulevit kolem půl milionu v chudobě žijících dětí.
Mimo to kritici tvrdí, že limit diskriminuje různé skupiny lidí včetně chudých či etnických menšin. Výjimka není, ani když se ženě narodí třetí dítě jako důsledek znásilnění. Zvýhodnění nakonec dostane, ale musí nedůstojně podat speciální žádost.
Proti pokračování politiky se vyslovila dokonce i představitelka tvrdě pravicového křídla Konzervativní strany Suella Bravermanová - že prý nefunguje jako prostředek k tomu, aby lidé měli méně dětí. „Domnívám se, že tento strop prohlubuje dětskou chudobu a je načase, aby byl zrušen,“ dodala podle deníku The Guardian.
Demokratické vlády nesmí nechat politiku vymknout z rukou. Populisté využívají jejich chyb, tvrdí jeden z volebně nejúspěšnějších britských premiérů Tony Blair. Co radí svému nástupci Keiru Starmerovi?
Nenechávejte populistům záminky, radí demokratům Tony Blair. A vyhlíží novou průmyslovou revoluci
Politika
Neexistuje precedent
Odhlédněme ale od tohoto příkladu špatné politiky. Rychlé a rázné řešení Keira Starmera je zvláštní samo o sobě. V historii pro vyloučení vlastních poslanců nenajdeme precedent. Jak Clement Attlee v roce 1945, tak i Tony Blair v roce 1997 disponovali v parlamentu podobnou většinou. Také oni čelili rebeliím vlastních poslanců, a to i výraznějším, ale dotyčné nijak netrestali.
Podle tradice jsou členové vlády, od ministrů po nejnižší vládní rank osobních tajemníků ministrů, vázáni povinností hlasovat v souladu s rozhodnutím kabinetu. Poslanci na „zadních lavicích“, tedy bez vládní pozice a výraznějšího postavení ve straně, však mohou hlasovat podle svého uvážení – a běžně tak činí, což je právě půvab této pozice na okraji. Historie by se možná ubírala zcela jinak, kdyby Neville Chamberlain vyloučil Winstona Churchilla za to, že hlasoval proti jeho Mnichovské dohodě.
Proč tedy nyní Starmer musí ukazovat svou sílu a rozhodnost? Sedmičku rebelujících mohl vzhledem k velké většině s klidem ignorovat. Otevřel tím navíc nebezpečnou hru – bude vylučovat za hlasování proti vládě často? Aby mu potom v labouristickém klubu vůbec někdo zbyl.
