Karel Pučelík: Kennedy musí z kola ven, navzdory demokratickému rodokmenu je hrozbou pro Trumpa
Potomek slavné rodiny Kennedyových doufal v demokratickou nominaci, nyní však kandiduje jako nezávislý a nakonec možná dostane slib místa v případné Trumpově administrativě. Jakou roli hrají kandidáti třetích stran? Mají vůbec šanci ovlivnit volby?
Robert Kennedy je bezpochyby nejslavnějším prezidentským kandidátem nenáležícím k demokratické ani republikánské straně. Syn známého ministra spravedlnosti a někdejšího nadějného kandidáta Roberta „Bobbyho“ Kennedyho a synovec samotného prezidenta „JFK“ se však letos úspěchům svých předků ani nepřiblíží. Na výsledky však chce mít vliv i tak – a možná z neúspěšné kandidatury do budoucna něco „vytěžit“.
Podle informací amerických médií se Kennedy chystá vyložit na stůl své eso. Očekává se, v pátek při projevu v Arizoně oznámí, že odstupuje z kampaně a podpoří republikánského kandidáta Donalda Trumpa. Ano, čtete dobře. Jméno Kennedy bývalo tradičně spojeno s demokratickou stranou, jenže Robert se v průběhu aktuální kampaně se stranou svých otců ve zlém rozešel a do voleb vyrazil jako nezávislý kandidát.
Původně to vypadalo, a i Kennedyho kampaň tak mohla předpokládat, že jako nezávislý kandidát bude ukrajovat procenta demokratům. Je ale vidět, že jen slavné jméno nemusí být dostatečným lákadlem. Kennedy prorazil jako environmentální právník, ale je také odpůrcem očkování a příznivcem všelijakých konspiračních teorií, a to prostě – navzdory kanonickému příjmení – na demokratický mainstream nezapůsobí.
Donald Trump nedokázal zareagovat na raketový nástup Kamaly Harrisové do prezidentského souboje. Jeho kampaň ztratila vítěznou auru, zmítá se v chaosu a pouští se na velmi tenký led.
Karel Pučelík: Trumpovi se proti Harrisové nedaří. Hroutí se republikánská kampaň?
Politika
Chtěl uškodit demokratům
Jak připomíná britský týdeník The Economist, Demokraté se v poslední době pokoušeli nezávislým kandidátům a tzv. třetích stran stavět do cesty různé legislativní překážky, aby nemohli do výsledků promluvit, zejména pak v šesti či sedmi klíčových „swing“ státech. Neúspěšně se snažili vyškrtnout uchazečku zelených Jill Steinovou ve Wisconsinu nebo právě Kennedyho v Pensylvánii.
Svou logiku to má, nebo lépe řečeno mělo. Když kandidoval Joe Biden, a průzkumy kázaly zkázu, šlo o každé procento. Kamala Harrisová si však může v celkových výsledcích připadat komfortněji. Navíc, jak dodává zmíněný týdeník, podle nejnovějších dat procento demokratických voličů či voličů Bidena z roku 2020 zvažujících podporu nedemokrata s výměnou dramaticky pokleslo. Demokraté tak mohou být v relativním klidu.
Už v průběhu kampaně však začalo vycházet najevo, že obavy z kandidatury Roberta Kennedyho mají mít spíše Trumpovi republikáni. Logicky, svými tématy a názory, je Trumpovi v mnohém docela blízko. I z průzkumů vyplývá, že jeho kandidatura odčerpá více hlasů Trumpovi než Bidenovi/Harrisové. Jak to tak vypadá, Kennedy by jen pomohl demokratům k opětovnému dobytí Bílého domu, přitom mu evidentně šlo o pravý opak.
Myšlenky na konec kampaně a podporu Trumpa před několika dny v rozhovoru prozradila Kennedyho spolukandidátka. Ihned poté se Trump nechal slyšet, že sice s Kennedyho kampaní nejedná, ale že by dokázal pro potomka slavného politického kladnu najít místo ve své administrativě, a to by neudělal, pokud by pro něj Kennedyho konec moc neznamenal. Kennedy by tak elegantním řešením nemusel Trumpovi podkopávat nohy a ještě k tomu získat lukrativní post.
Obavy kritiků, že po nástupu labouristů nastane levicová smršť, se v prvních týdnech nepotvrdila. Naopak, malou levicovou rebelii premiér Starmer potlačil s nebývalou tvrdostí. Šlo přitom o zachování katastrofální politiky konzervativců, o jejíž pokračování nikdo nestojí.
Karel Pučelík: Keir Starmer při první příležitosti udeřil na levicovou rebelii. Jeho přísnost je však zbytečná
Politika
Nulová šance na zvolení
Kromě Kennedyho a Steinové kandiduje také řada dalších lidí ze třetích stran či nezávislých. Ve vícero státech však figurují jen nezávislý akademik a aktivista Cornel West a libertarián Chase Oliver. Další kandidují jen v jednom či několika málo státech, jejich dosah je tak mizivý.
Je otázkou, proč to dělají. Mají šanci stát se prezidentem? Stručný závěr: Ne, ani tu nejmenší. Bez příslušnosti k některé z hlavních stran do Bílého domu pronikli jen tři politici. Bylo to pěkně dávno - jmenovitě George Washington, John Tyler a Andrew Jackson. Naposledy dokázal v některém ze států vyhrát v roce 1968 George Wallace (konkrétně v pěti) a slavný exprezident Teddy Roosevelt, který se rozešel se svou republikánskou stranou, dokázal získat v roce 1912 stříbro.
Velmi pikantní byl rok 2000, kdy mandát obhajoval George Bush proti Alu Goreovi, a na Floridě došlo ke kurióznímu přepočítávání hlasů na Floridě, což mělo rozhodnout vyrovnané volby. Bush tehdy vyhrál těsně o zhruba pětistovku hlasů. Demokraty to dosti namíchlo, protože zelený Ralph Nader nashromáždil skoro 100 tisíc hlasů, takže je vlastně připravil o Bílý dům.
Kandidáti však přes svou mizivou šanci získávají pozornost pro sebe nebo svá témata. Nebo alespoň mohou někomu uškodit, což se ale letos nejspíše nestane.
