Přesně před 30 lety Klaus a Mečiar domluvili rozpad federace. Šlo hlavně o to, abychom po sobě nezačali střílet, říkají dnes
Ta fotografie je už ikonická. Poklidný letní den na rozlehlé zahradě, dva muži u stolu. Bylo 26. srpna 1992 a v brněnské vile Tugendhat se setkali tehdejší premiéři Klaus a Mečiar. Dva představitelé států se právě domlouvali na rozdělení federace. Historická událost, která ani dnes nemá, a možná nikdy nebude mít jednoznačný výklad. Věčným sporem nejspíš zůstane, kdo za rozpad může víc, zda Češi, nebo Slováci. Dnes se oba aktéři shodují, že už tehdy byla federace rozdělená a šlo jen o to, aby po sobě oba národy nezačaly střílet.
Hlavní aktéři – Václav Klaus a Vladimír Mečiar – se v červenci po třiceti letech opět setkali na místě činu v brněnské vile Tugendhat a oba znovu potvrdili, že rozpad společného státu, který 26. srpna 1992 domluvili, byl nevyhnutelný.
Mohlo to dopadnout strašně špatně, když vidíme, co se děje na Ukrajině a co se dělo v bývalé Jugoslávii. Když jsme se v roce 1992 setkali v Brně, Československo už bylo rozdělené. Nám šlo o to, abychom po sobě nestříleli,“ řekl tehdejší český premiér a pozdější prezident Václav Klaus.
„Jako člověk, který vedl se slovenskou reprezentací zásadní jednání o ukončení československé federace, musím prohlásit, že v klíčové chvíli nebyl na slovenské politické scéně (mezi relevantními politiky) nikdo, kdo by chtěl pokračování federace,“ dodává.
Před třiceti lety, 18. května 1992, dostali lidé v tehdejším Československu poprvé možnost získat akcie státních podniků převedených do akciových společností. Od toho dne mohli upisovat kupony z kuponové knížky přímo za akcie firem. Dvě vlny kuponové privatizace zrodily první novodobé české miliardáře v čele s Petrem Kellnerem, zatímco mnoho lidí vyšlo téměř naprázdno, i slovo „tunelování“, které Česko nechvalně proslavilo ve světě.
Kupónová privatizace: Třicet let od experimentu, který zrodil první české miliardáře, jiným nepřinesl nic
Money
„Zásada byla, abychom nedopustili konflikt mezi našimi národy,“ říká dnes Mečiar.
Rozhodly už červnové volby
Rozpad federace předurčily parlamentní volby. Konaly se 5. a 6. června 1992. Přinesly dvě jasná vítězství. České volby vyhrála ODS v čele s Klausem a zároveň propadlo Občanské hnutí, v jehož řadách figurovala řada předchozích vyjednávačů se slovenskou stranou. Na Slovensku se stalo dominantní politickou stranou Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).
Bod zlomu se neodvratně přiblížil, i když málokdo z těch, kdo šli volit, tušil, že právě rozhoduje o budoucnosti státu. Výstřely tenkrát nepadly, ale emoce samozřejmě vybuchovaly. Nakonec není divu. Při rozpadu federace Čechů a Slováků se jednalo hlavně o rozdělení miliardového majetku společného státu – přesně o 475 miliard korun.
Devadesátá léta ani zdaleka nejde odbýt příběhy o prudkém nárůstu kriminality. Byl to přechod z časů, v nichž co nebylo výslovně dovoleno, bylo zakázáno do doby, kdy co není výslovně zakázáno, je dovoleno. 
Devadesátky. Éra, která dala světu nejednoho českého miliardáře
Leaders
Spory o dědictví se vlekly sedm let. Problémy ukončili až Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda v květnu 2000. Oba tehdejší předsedové vlád podepsali společné prohlášení, v němž konstatovali, že Česká republika a Slovensko vůči sobě nemají žádné nároky týkající se federálního majetku.
Události nabírají spád
Že nepůjde udržet společný stát pohromadě, začínalo být jasné hned po volbách roku 1992. Vítězové voleb se nemohli shodnout na dalším státoprávním uspořádání. Hnutí za demokratické Slovensko prosazovalo formát konfederace nebo unie, ODS trvala na federaci.
Začátkem července už měly obě strany za sebou několik jednání. Vyjednavačské delegace se přesouvaly sem a tam. Brno, Praha, Bratislava…Události začaly nabírat spád. Už 19. června 1992, po jednání v Bratislavě, vystoupili Klaus a Mečiar s prohlášením, ve kterém konstatovali diametrální rozdíl v pohledu na státoprávní uspořádání.
"Čeští politici jsou pro národ většinou amorální autoritou. Pár výjimek ale najdete. Morální autoritou byl bezpochyby Václav Havel. V ODS pak Miroslava Němcová, v sociální demokracii Vladimír Špidla,” bilancuje v exkluzivním rozhovoru kníže Karel Schwarzenberg. 
Karel Schwarzenberg: Naše země stále nevzkvétá. Havel byl morální autoritou
Leaders
ODS pokládala za jedinou rozumnou a funkční formu, vhodnou pro bývalou Českou a Slovenskou Federativní Republiku, federaci (s jedinou mezinárodněprávní subjektivitou). HZDS konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik.
ODS prohlašovala, že konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik nepovažuje za společný stát, ale za svazek dvou samostatných států. Než konfederaci, dávala přednost dvěma zcela samostatným státům. Tedy ústavnímu rozdělení tehdejší republiky.
24. června 1992 vznikla nová slovenská vláda v čele s Mečiarem, o pár dní později začala fungovat i vláda česká s premiérem Klausem. Vznikl ještě i federální kabinet pod vedením Jana Stráského, ale fakt, že Klaus neusiloval o post federálního premiéra, byl podle pozorovatelů jasný signál, že Čechy a Slováky čeká rozchod.
Aktuální divácky úspěšný seriál České televize Devadesátky znovu probudil zájem o první porevoluční dekádu, která znamenala nástup svobody a demokracie, ale také zvýšené kriminality, vražd podnikatelů, příchod mafie zejména z jižní a východní Evropy i divoké privatizace a miliardových podle policie nelegálních finančních převodů. Jak na tu dobu vzpomínají přímí aktéři dění a které kauzy z té doby se nejvíce zapsaly do novodobých dějin?
Devadesátky – nástup svobody i obřích kriminálních kauz
Money
O rozpadu už vlastně bylo rozhodnuto. Veřejnost sice věděla, že politici o rozpadu státu jednají a že Československo může skončit. V horkém létě ale rozdělení státu ještě mnohým připadalo jako sci-fi scénář.
Hlavně bez Havla
Na začátku prázdnin Federální shromáždění kvůli nesouhlasu slovenských poslanců nezvolilo Václava Havla prezidentem ČSFR. Havel to bral jako prohru, bylo mu jasné, že tím pádem nedokáže zabránit rozpadu společného státu. Nicméně, v ten samý den, 3. července, už hledal cestu, jak se stát prezidentem České republiky, která měla teprve vzniknout.
HZDS jako vítězná strana ve volbách na Slovensku a osobně pan premiér Mečiar dávali najevo, že o budoucí podobě nebo nepodobě československé federace bude rozhodovat on a Václav Klaus, který vedl vítěznou stranu v českých volbách, to znamená ODS, nikoliv prezident Havel. Oni u toho prezidenta Havla zkrátka a dobře nechtěli,“ vysvětluje tehdejší situaci Michael Žantovský, v té době prezidentův mluvčí.
17. července Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Následoval sice další maraton jednání mezi HZDS a ODS, ale už to byla jenom nová místa rozhovorů, a nové neshody. V polovině srpna 1992 Klaus prohlásil: „Teď jde jedině o to, jak zařídíme, aby Federální shromáždění přijalo potřebný zákon o zániku federace.“
K tomu ale mělo nakonec dojít až koncem listopadu. Ten hlavní mezník byla vila Tugendhat, ve které se český a slovenský premiér 26. srpna 1992 sešli na dalším kole jednání o budoucnosti státu. Kdo tomu nechtěl věřit do té doby, od tohoto dne už musel. Bylo dáno, že Československo s koncem roku 1992 přestane existovat.
Cesta k rozpadu
3. březen 1991 – Na Slovensku vznikla odštěpením z VPN nová strana – Hnutí za demokratické Slovensko v čele s Mečiarem
20. duben 1991 – Na olomouckém kongresu se ustavila ODS. Přešla do ní většina členů Občanského fóra, v čele stanul Klaus
5. a 6. červen 1992 – Parlamentní volby na české straně vyhrála koalice ODS/KDS, na slovenské HZDS
17. červenec 1992 – Slovenská národní rada přijala deklaraci dávající najevo zájem na vzniku samostatného státu
20. červenec 1992 – Václav Havel odstoupil z funkce prezidenta ČSFR
26. srpen 1992 – Klaus a Mečiar podepsali dohodu o rozdělení federace
25. listopad, 13 hodin a 21 minut 1992 – poslanci rozhodli o „rozvodu“. Pro rozdělení Československa se vyjádřilo 92 poslanců, jen o dva více, než bylo při účasti celkem 144 zákonodárců potřeba.
„Ukradená“ vlajka
Jednou z otázek bylo, komu připadne vlajka společného státu. Slovensko si tehdy vymínilo, že ani jedna země nebude původní vlajku používat, což stálo i v zákoně. Poslanci České národní rady ale federální zákon nerespektovali s odůvodněním, že Slováci si zavedli svoji vlajku ještě před rozdělením Československa a že nám vlastně nemůžou přikazovat, jakou si máme zvolit vlajku pro Českou republiku. Zkrátka, že rozpadem Československa bude vlajka volná a nebude tedy důvod ji nepřijmout jako vlajku ČR.
