Lukáš Kovanda: Trumpova cla zapůsobila jako „ropný šok“ ve stylu 70. let
Dolar včera spadl nejvíce za 20 let, burzy v USA nejvíce za pět let. Trumpova cla totiž znamenají největší zvýšení daní ve Spojených státech od roku 1968.
Americká ekonomika má za sebou tak ponurý den, jaký dlouho nepamatuje. Dolar se vůči dalším světovým měnám propadl nejvíce minimálně od roku 2005, od kdy agentura Bloomberg příslušný ukazatel sestavuje. Hlavní akciový ukazatel, burzovní index Standard & Poor’s 500, odepsal takřka pět procent, a převážně technologický index Nasdaq 100 dokonce přes pět procent. Dohromady se z obou příslušných akciových trhů vypařila hodnota zhruba tří bilionů dolarů (což je přibližně 8,5násobek celoročního výkonu české ekonomiky, jejího hrubého domácího produktu).
Nová sada cel, kterou americký prezident Donald Trump předevčírem oznámil v rámci takzvaného Dne osvobození, totiž představuje největší zvýšení daní v USA od roku 1968, kdy tehdejší administrativa zejména zvýšila daň z příjmu, aby mohla financovat válku ve Vietnamu. Clo totiž představuje daň uvalenou na dovozce, v tomto případě tedy na americké dovozce, kteří se ji pak snaží přenést na někoho jiného; zhusta na zákazníka, na řadového spotřebitele.
Na cestě k recesi
Výsledkem je, že kupní síla tohoto řadového spotřebitele – peníze, které mu po zaplacení daní zůstávají v kapse – citelně klesá. Omezuje své nákupy spotřebního zboží od oblečení po elektroniku, přestává chodit do restaurací, či si vybírá ty levnější, takže se celá americká ekonomika kvůli propadu celkové, celonárodní spotřeby – což je dlouhodobě její mocný tahoun – může dostat na pokraj recese, čili vleklejšího hospodářského propadu.
Hospodářské propady často mívají alespoň to pozitivum, že při nich dochází k poklesu cen nebo alespoň ke zmírnění jejich růstu. Tím, jak spotřebitelé méně utrácí, nutí firmy a prodejce držet cenový růst na uzdě, někdy i zlevnit, někdy – ano – i „zavřít krám“ zcela. Jenže to nemusí být případ recese vyvolané takzvaným nabídkovým šokem. A pokud Trump zvyšuje clo třeba na ocel či hliník, jde o základní „ingredience“ ekonomiky, na kterých toho mnoho dalšího stojí. Vždyť ocel je jak v automobilu, tak v obyčejné dezertní lžičce. Zvýšení cel na ocel a hliník a další základní suroviny tak odpovídá třeba markantnímu zdražení ropy. Ano, vskutku, Amerika si na sebe sama upletla „ropný šok“ ve stylu 70. let. Tehdy jí tento šok způsobily arabské země, dnes si jej způsobuje sama.
Americe tedy hrozí takzvaná stagflace. Což je hospodářská recese či ekonomický útlum, které jsou navíc ještě doprovázeny poměrně výraznou inflací. Inflace by ještě dále nahlodala již tak pochroumanou reálnou kupní sílu amerického spotřebitele. Stagnace spojená s inflací, bezútěšnost sama. Právě té se investoři obávají. Houfně se zbavují amerických akcií i dolaru a z Ameriky „berou roha“. Proto ten včerejší pád burz i americké měny.
Převáží politika „zub a zub“?
Ovšem z této bezútěšnosti může alespoň z části vytrhnout Spojené státy zbytek světa. Pokud se neudrží a začne zavádět masivní cla, aby se pomstil. Tím ale začne zraňovat sama sebe, jako už to dělá Amerika. Když se Evropská unie pomstí uvalením cla na americké džíny, motocykly, bourbon nebo něco úplně jiného, třeba cloudové služby velkých amerických technologických firem, výsledek přece musí být stejný jako na druhé straně Atlantiku. Půjde o zdražení pro evropského, nikoli amerického spotřebitele. Navíc bude EU mírnit již vznikající silné inflační tlaky v Americe, protože zamezením v odbytu americkým firmám je přiměje udat neprodané zboží u sebe doma, laciněji.
Takže odvetná cla v podání EU znamenají zdražení pro evropského, i českého, zákazníka, zatímco značí jistou úlevu od inflace pro toho amerického. Proto by bylo prozíravější se odvetných cel vystříhat a nechat Ameriku, „ať se vaří ve vlastní šťávě“. Vždyť trhy to politikům napovídají, jak jen mohou. To, že padají americké akcie více než evropské či asijské, i to, že dolar slábne proti euru, japonskému jenu, švýcarskému franku a dalším světovým měnám dohromady nejvíce za dvacet let, znamená přesně tuhle nápovědu – politici, nemstěte se, nechte v tom se Ameriku „vykoupat“, budeme vás mít o to radši a kapitál k vám z USA přesuneme ještě více a ještě směleji.
Jenže u politiků takřka jistě převáží primitivně instinktivní „zub za zub“.
O století dozadu
Amerika se Dnem osvobození vrací o více než stovku let zpět. Oznámené navýšení cel zvedne průměrné clo uplatňované Spojenými státy o zhruba 15 procentních bodů, nad 20 procent. To je trojnásobek zvýšení průměrného cla z roku 1930, které reagovalo na počátek Velké hospodářské krize a předcházelo tehdejší mohutné vlně světového protekcionismu, již ukončila až druhá světová válka.
Pokud chce zbytek světa doprovodit Ameriku o století nazpět, pokud se jako ona nepoučil z tragického vývoje 30. let, nechť tedy podniká odvetná opatření, nechť se mstí. Ať ale neříká, že jej nikdo nevaroval. Varují jej nejen dějiny, ale varuje – a napovídá – i včerejší dramatický vývoj na světových akciových i devizových trzích.
Na americká cla doplatí celý svět, nikdo nebude vítězem. Ani Donald Trump, ačkoli se za něj nyní považuje. Svou vlajkovou loď totiž udělal z politiky, o kterou ani jeho voliči příliš nestojí. Podpora Američanů i politiků jeho vlastní strany navíc není tak jednoznačná, jak to může nyní jevit.
Karel Pučelík: Výhody z cel se dostaví za několik měsíců, slibuje Trump. To však od populisty nikdo slyšet nechce
Politika
Britský deník Financial Times si klade otázku, jak tým amerického prezidenta Donalda Trumpa vypočítával jednotlivým zemím celní sazby. A dochází k závěru, že postupoval podivně. Američanům bylo přitom řečeno, že reciproční cla budou jednoduchá.
Náhodná čísla? List Financial Times přemýšlí, kde Trump vzal hodnoty cel pro jednotlivé země
Money
