Udržitelnost, ESG a CSRD. To jsou pojmy, které na nás míří ze všech stran. Nejvíc je asi v tuto chvíli řeší velké firmy, kterých se už příští rok budou týkat první nefinanční reporty za rok 2024. Jak ale zmiňuje Martin Křivánek, který vede ESG služby v KPMG, systém je nastaven tak, že budou muset reportovat víceméně všichni a této povinnosti během dalších pár let nikdo neunikne. „Kdo začíná reportovat jako jeden z prvních, potřebuje informace nejen o sobě, ale i o celém svém dodavatelsko-odběratelském (resp. hodnotovém) řetězci. Důležité je, kdo dodává suroviny, jak funguje výroba nebo jak to následně distribuujete,“ vysvětluje.

S čím za vámi klienti v tuto chvíli nejčastěji přicházejí? Jaká témata dnes české firmy řeší?

Myslím, že poslední rok vidíme, jak se značná část trhu rozhýbala v otázkách ESG. Důvodem je samozřejmě především regulace – myslím, že český trh by se jinak na dobrovolné bázi příliš neposouval. Teď je tam řada regulací, některé už platí, jiné budou nabíhat v nejbližší době, další jsou před námi. Pokud jde o komerční společnosti, tam se momentálně všechno točí kolem nefinančního reportování, tedy směrnice CSRD (Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků – pozn. red.), která se skloňuje asi ze všech stran, a ESRS reportingu (Evropské standardy pro vykazování udržitelnosti – pozn. red.). To je pro všechny velké téma a současně i strašák. Je tam několik vln, ta první se týká subjektů veřejného zájmu, což jsou banky nebo pojišťovny, a emitentů cenných papírů, což je třeba ČEZ, Kofola a další společnosti z pražské nebo i jiné burzy. V Česku jich je několik desítek a poprvé budou vykazovat za rok 2024, zveřejnění prvních reportů tedy proběhne začátkem příštího roku společně s vydáním výroční zprávy daných firem.

A co další vlny?

Zajímavá je i ta druhá, která se týká všech ostatních velkých účetních jednotek. Je tam několik kritérií, která vycházejí ze zákona o účetnictví. Takže například určitá výše tržeb a aktiv nebo více než 500 zaměstnanců. Odhadujeme, že takových společností je v Evropě až sedmdesát tisíc, v regionu střední a východní Evropy jich bude kolem sedmi tisíc. Polovina je v Polsku, v Česku to budou třeba dva tisíce firem. Dalo by se říct, že pro řadu těchto společností se ESG rovná CSRD, právě reporting je často jejich prvním setkáním s tématem. Někdo už trochu něco dělá, některé firmy si třeba změřily svou uhlíkovou stopu, splňují legislativu na odpady nebo další požadavky, posílají nějaké základní reporty svým firemním zákazníkům, ale ještě tomu neumí říkat ESG, nemají na to specialistu a teprve tomu dávají „štábní kulturu“. Dodnes se nefinanční reportování týkalo jen největších firem, měli jsme směrnici NFRD, ale tu v podstatě stačilo pokrýt jedním odstavcem ve výroční zprávě. Nemělo to zpravidla žádnou velkou informační hodnotu ani povinné strukturované kvantitativní údaje. To CSRD je úplně jiné. Je obsáhlejší a také se mnohem detailněji ověřuje třetí stranou, tedy nezávislými auditory.

Malé firmy si často myslí, že pro hackery nejsou zajímavé. Útoky přitom míří i na ně, říká Jakub Höll z Deloitte

Zprávy z firem

Připravovaná novela zákona o kybernetické bezpečnosti vyvolává řadu otázek a pro mnohé firmy může být velkou výzvou. Jejich připravenost totiž podle Jakuba Hölla, ředitele týmu operačních rizik v poradenské a technologické společnosti Deloitte, není zrovna nejlepší. „Implementace požadavků na kyberbezpečnost přitom opravdu neproběhne přes noc a většině firem zabere přinejmenším měsíce,“ upozorňuje Höll.

Klára Sýkora (Sudová), Newstream & Partner

Přečíst článek

Zmínil jste, že firmy často vyčkávají až na legislativní povinnost. Ale povinný reporting velkých firem nepřímo ovlivní i ty menší, nebo ne?

Určitě, je to vymyšleno tak, že aby systém nějakým způsobem fungoval, musí reportovat víceméně všichni. Proto je ten začátek tak složitý. Kdo začíná reportovat jako jeden z prvních, potřebuje informace nejen o sobě, ale i o celém svém dodavatelsko-odběratelském (resp. hodnotovém) řetězci. Důležité je, kdo dodává suroviny, jak funguje výroba nebo jak následně distribuujete vaše produkty a služby. Větší firmy tak logicky začnou tlačit na ty menší, aby jim začaly dodávat data. Tlak tam bude nejen z pozice samotného reportingu, ale i proto, že větší firmy už si nastavily nějaké cíle, které teď budou muset plnit. Potom jsou tady banky, kdy řada z nich už upravuje podmínky poskytování úvěrů. Když se na to podíváme touto optikou, v podstatě to vypadá, že skoro nikdo neunikne.

A co ty firmy, které jsou jistým způsobem „neudržitelné“ už z principu? Mám na mysli třeba zbrojařské nebo uhelné společnosti. Jak zvládnou nová nařízení?

Myslím, že zrovna zbrojařské firmy jsou trochu jiná kapitola. Teď se jim velmi daří a banky je zase začaly financovat, takže je možné, že mají trochu jiná kritéria. Třeba v EU taxonomii zbrojařství zmíněné vůbec není – a myslím, že je to záměrně, jelikož se jedná o strategické odvětví. Ale když koukneme třeba na energetiku, tak určitě můžeme říct, že zrovna Česká republika to bude mít hodně těžké. Alespoň pokud půjdeme tou cestou, která je zatím narýsovaná, protože co se emisní intenzity týče, máme celosvětově jedny z nejvyšších ročních emisí na obyvatele. Jsme pořád průmyslová země, máme tady energetické firmy. Právě ty přitom musí dekarbonizovat největší objem emisí, takže lehké to určitě nebude. Už dnes na tyto firmy tlačí obchodní partneři. I kdyby nadnárodní energetická firma nechtěla být zelená, nic jiného jí nezbývá, protože jinak už by nesehnala financování na globálních trzích. Je ale pravda, že právě energetice trochu „hraje do karet“ aktuální situace, kdy se v souvislosti s válkou na Ukrajině řada věcí termínově posunula. Výzva to ale bude i pro další firmy, třeba ty z automobilového průmyslu. Samozřejmě uvidíme, co přinesou poslední evropské volby.

Narážíte na Green Deal?

Ano, ale určitě si nemyslím, že by to mělo spadnout ze stolu. Jen tam asi dojde k nějakému posunu. Firmy si sice daly do roku 2050 jisté cíle, ale naslibovat se toho dá spousta. Jak se termín blíží, i ze zemí typu Německo, které patří mezi hlavní propagátory tématu, se ozývá určitá nevole. Každopádně české firmy by neměly sázet na to, že se povinnosti nějakým způsobem vyhnou a ušetří peníze za transformační technologie, produkty nebo změnu strategie. Sice vám to nějakou chvíli může vycházet, ale jdete do obrovského rizika, že vaši klienti začnou postupně utíkat ke konkurenci. Navíc často nejde jen o udržitelnost jako takovou, což nám ukázala i energetická krize. Kdo měl velkou spotřebu energií, ten platil obrovské částky. Šetření pak nastalo zcela přirozeně. Řada firem zefektivnila své působení, začala využívat nové technologie, čerpala za tímto účelem dotace a už to pro ně v reálném horizontu mělo i ekonomickou návratnost. To ale samozřejmě nejde všude. Jsou obory jako sklářství, cementářští nebo ocelářství, kde narážíme na fyzikální zákony a není možné fungování firem jen tak změnit.

Zohledňuje směrnice nějakým způsobem právě i to, že každý byznys je jiný a někde zatím není technologicky možné dostat se na takovou úroveň?

Sektorovost tam nějakým způsobem zahrnuta je, máme třeba EU taxonomii, která ale spíš definuje, jaké jsou průchozí technologie. Konkrétní sektorové standardy pro vykazování nefinančních informací teprve vyjdou. Oddálili je cíleně, aby do prvního reportovacího roku nespadla na poslední chvíli další zátěž. Už tak budou první reporty připravovány při existenci řady nejasností a praktického výkladu. V každém případě to ale vypadá tak, že společnosti si zkrátka budou muset naplánovat nějakou cestu, jak se k cílům dostanou. Samozřejmě je otázka, co je dnes reálné a jak dlouho bude trvat, než se některé obory k nule dostanou. Horizont roku 2050, pokud po eurovolbách nedojde ke změně, bude pro některé sektory rozhodně výzvou a to zejména po technologické a produktové stránce.

Chceme vytvořit investiční „superaplikaci“ a být jedničkou na evropském trhu, říká Michael Kopta z XTB

Zprávy z firem

O investování se teď hodně mluví a kdo se ještě nesetkal s pojmy jako ETF nebo S&P 500, jako by nebyl. Právě o ETF kopírující americký akciový index top pěti set firem je aktuálně největší zájem. Zajímavá je nejen jeho jednoduchost nebo nízkonákladovost, ale také výkonnost, která se v posledních sto letech pohybovala kolem osmi procent ročně. Michael Kopta, člen vedení české a slovenské pobočky XTB, ale upozorňuje, že investovat všechno jen do amerických akcií se nevyplácí.

Klára Sýkora (Sudová), Newstream & Partner

Přečíst článek

Co přesně ty směrnice pro české firmy znamenají? Čím je třeba začít?

Pracuje se tu s takzvanou dvojí materialitou, což je úplně nový koncept vykazování. Doteď jsme měli v účetních standardech jen jednu materialitu, finanční. Teď je tady i takzvaná dopadová materialita, která řeší dopady na stakeholdery (fyzické a právnické osoby zainteresované v činnosti podniku – pozn. red.). Představme si obrovskou firmu, která produkuje určité znečištění. Pro ni může takové znečištění znamenat jen zlomek celkových aktivit, finančně tedy materiální není. Může být ovšem impaktově materiální, protože ovlivňuje někoho jiného. Tím pádem se to musí dostat do celkové analýzy. Je to skutečně robustní proces, navíc se na to všechno díváte v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém pohledu. To, že firma nemá žádný dopad v krátkodobém horizontu, ještě neznamená, že to tak bude i v tom dlouhodobém. Máme celkem pět základních environmentálních standardů, čtyři sociální a jeden „géčkový“, ty se ještě rozpadají na podtémata, kam patří třeba klimatická změna, spotřeba vody a podobně. Firma musí jít po těchto podtématech, kterých je několik desítek. Z toho jí pak vyjde sada materiálních témat, která předurčí rozsah reportu. A to je jen takový začátek.

Napadají vás v souvislosti s reportingem nějaká rizika, se kterými by firmy měly počítat?

Je tam spousta rizik, jedno z nich je „reputační“. Může se stát, že reporty odhalí určitý greenwashing. Dodnes nebyly žádné audity povinné, reporty se neověřovaly. Řada velkých hráčů deklarovala, že je udržitelná, šetří vodu a podobně. Firmy ale zpravidla zveřejňovaly jen ty pozitivní věci, které se jim hodily. Teď bude třeba tato tvrzení podložit, navíc se budou ověřovat. Firmy tak budou muset ukázat i tu druhou, méně hezkou stránku. Spousta firem dnes říká, že už ESG produkty má. Možná je to pravda a jejich produkty jsou skutečně v souladu s nějakými standardy. Je ale třeba dívat se na to komplexně a hledat fundament. Třeba když firma deklaruje, že začala používat nějaký speciální papír z třtinového cukru a sójový inkoust, ale vůbec se neřeší, kolik je celková uhlíková stopa v celém životním cyklu, že stejně firma prochází digitalizací a objem spotřeby papíru je pro její hlavní obchodní model v podstatě nerelevantní. Pozornost se tak odvádí od pravé podstaty udržitelnosti. To je přesně něco, co by měl report ukázat. Problém ovšem je, že standardy, podle kterých to máme všechno dělat, zatím nejsou finálně schválené. Už teď ale vidíme, že nefinanční reporting je extrémně náročný. Když na cílové rovince objevíte chybu např. v analýze dvojí materiality, už nemáte šanci to stihnout.

To vypadá jako spousta práce. Ve velkých korporacích na to určitě mají celé týmy lidí, ale jak to zvládnou menší a střední firmy?

Je to určitě velká výzva, protože řada firem není tak zisková, jak by chtěla – a nějakým způsobem si potřebuje udržet marže. Bude tam velká administrativní zátěž, také potřebujete více zaměstnanců, více konzultantských služeb, sběr dat, ověřování, IT infrastrukturu. V souvislosti s tím mohou růst provozní náklady. A pokud to neuděláte dobře, tak i náklady na financování, protože například nezískáte zvýhodňující úroky. Integraci ESG do fungování firmy si můžeme představit jako takovou pyramidu. Úplně dole je takzvaný „minimální soulad“. To jsou aktivity, které musíte provést tak či tak, stojí vás dost úsilí i peněz, ale nemáte z toho skoro žádný benefit. Významněji začnete benefity čerpat až ve chvíli, kdy se v pyramidě posouváte výš. Až když efektivněji pracujete s daty, vymýšlíte lepší produkty a využíváte výhodnější financování. 

Jenže to chvíli trvá, což může být problém. Třeba i personální, protože český pracovní trh je poměrně „přehřátý“ a téma ESG je u nás stále poměrně nové a nemáme tady moc expertů, kteří by se tématu dlouhodobě věnovali.

Zájem o životní pojištění roste, lidé už své zdraví neberou jako samozřejmost

Zprávy z firem

Doby, kdy Češi pojišťovali hlavně svůj majetek a sebe tak trochu opomíjeli, jsou snad dávno minulé. Potvrzují to i data pojišťoven, podle kterých zájem o životní pojištění v posledních letech roste. Podle Jitky Volné, manažerky životního pojištění v České podnikatelské pojišťovně (ČPP), si stále více lidí uvědomuje, že být zdravý není samozřejmost. Ale ne všichni vědí, jak si správně nastavit pojistné částky nebo skladbu rizik, aby byl člověk dostatečně chráněn.

Klára Sýkora (Sudová), Newstream & Partner

Přečíst článek

Jak to s tématem ESG vypadá v regionu střední a východní Evropy, případně pak v dalších zemích?

V západní Evropě je to téma určitě rozšířenější. Je to ale proto, že reportování udržitelnosti se tam řeší třeba už dvacet let. U nás je to otázka posledních pár let. Pokud jde přímo o náš region, rozdíly tu vidím hlavně na úrovni centrálních bank. To jsou hráči, kteří trh výrazně ovlivňují. Když se podíváme třeba na maďarskou centrální banku, ohledně udržitelných financí má úplně jiný přístup než ČNB. Dokonce má jako jedna z prvních centrálních bank upravený mandát, aby řešila právě i téma udržitelnosti. Má už řadu programů na podporu a dává dotované hypotéky nebo zelené úvěry. Zelený úvěr tam není levnější o desetinu procenta, ale klidně o celé procento. To už dává obchodně smysl. Asi i díky tomu je vidět, že třeba počet firem, které tam vydávají zelené dluhopisy a mají různé zelené úvěry, je řádově mnohem vyšší. Centrální banka tam navíc tlačí na banky, zajímá ji, jak vyhodnocují environmentální nebo klimatická rizika. Další centrální banky se postupně přidávají, určitě se v této oblasti aktivizuje i Polsko. To ČNB „jede“ hlavně na úrovni toho, co musí, co po ní chtějí evropské bankovní autority, ale lídrem být nechce a deklaruje, že udržitelnost, resp. klimatická změna není součástí její agendy.

To znamená, že ten problém možná není jen ve firmách a jejich přístupu, ale spíše na centrální úrovni, kde se třeba v některých otázkách trochu zaspalo?

Určitě ano. Byznys si nějakou cestu najde, ale je to i o tom umět posunout finanční trh, který by měl dávat cílené úvěry, podporovat úsilí firem, nějakým způsobem trh kultivovat a řídit rizika. K tomu je potřeba spolupráce vlády a ministerstev. Slyším z trhu hlasy, že interpretační a expertní přístup některých orgánů je velmi omezený. Řada témat – např. kritéria EU taxonomie – se musí vyložit na národní úrovni –, a trvá to hodně dlouho. Veřejný sektor je svázaný byrokracií, což brání rychlejšímu rozvoji. Také je třeba naučit se pracovat s dotačními programy Evropské unie. Není to jen o tom, že peníze alokujete, ale musíte splnit i určitá kritéria. Ty navíc často nejdou splnit tahem per přes noc. Na to potřebujete celou infrastrukturu.

Martin Křivánek V české KPMG pracuje od roku 2007. Aktuálně působí v oddělení Risk Consultingu a zaměřuje se na oblast regulace finančních institucí, řízení rizik, compliance a ESG. Službám ESG pro finanční i nefinanční podniky se věnuje od roku 2020.